A další rok je za námi, tentokrát se Mazdička projela malinko víc.
Taťka, kdysi mašinfíra, chtěl zažít asi nejhezčí železnici ve švajcu, vedoucí přes sedlo Albulapasse. A protože je to přes kopec do Livigna, bydleli právě zde. Projeli se vláčkem z Poschiavo do Thusis a zpět. Cestu tam si rozdělili jednou nocí, počasí ani časové možnosti jim ale moc nepřály a původně zamýšlení Grossglockner nevyšel. Naštěstí počasí v Livignu již bylo skvělé a hlavní záměr výletu se povedl.
V druhé půli srpna se nám naskytlo hlídání, a tak jsme neváhali a vyrazili se ženou na čtyři noci směr Itálie. Cestu jsme si rozdělili a první den projeli Rakousko po naší oblíbené S6 směr Nassfeld. Cestou počasí nepřálo, pršelo, ale později se umoudřilo a stihli jsme malou procházku u jezera Turrachsee a dali jsme si stále oblíbenější Nockalmstrasse. Po dálničním přesunu a okreskách se koníci pod kapotou konečně zahřáli na pro mne stále oblíbenější Nockalmstrasse, která byla toho podvečera naprosto prázdná. Nahoře jsme byli spolu s meluzínou a zimou sami, proto jen rychlá kochačka a hurá dolů. Moc se mi líbí i silnice z Innerkrems na západ, kdy se dostanete pod dálnici A10 a můžete obdivovat mosty desítky metrů nad hlavou. Škoda jen, že jsme nestihli Porsche automuzeum v Gmundu, holt příště. První noc v Berghotel Presslauer byla skvělá, pokoj s balkonem a vyhlídkou na hory a zapadající slunce byly skvělou odměnou za více méně propršený den.
Druhý den jsme se vydali do Itálie, příjemný sjezd ze sedla s překvapivě malým provozem jsme navázali silnicí SP112 - nepravděpodobná a zbytečně zdlouhavá zajížďka - řeknete si. A právě proto. Cesta se zpočátku klikatí, poté se otevře a pokračuje příjemným tempem. Opět nulová doprava a tentokrát již krásné počasí. V Tolmezu se stáčíme na sever a dáváme krátkou zajížďku na Saint Pietro of Carnia, který měl v jednom ze svých reportu Dopr, a kam jsem se chtěl podívat dlouhé roky. Paráda, vytahuji dron, udělám pár snímků a záběrů do videa, a pokračujeme.
Čeká nás Monte Zoncolan, další povinná trasa v severní Itálii. Opět nulový provoz cestou nahoru, široká cesta, kde se dá hezky odprašovat. Nahoře úzká, prudká, krásná! Nahoře kochačka a zpětně mne mrzí, že jsem si zde neudělal pár leteckých záběrů. Cesta dolů je úzká, pomalá, spíše relaxační - pozor na motorkáře.
A pokračujeme na západ: Volba mezi SS465 a SR355 nakonec padá na první z jmenovaných. Z počátku je cesta úžasná, vede starými obcemi s křivými věžemi apod., poté se zúží a začne stoupat, vše ale odcípá v příjemném tempu s minimální dopravou.
A pak to přijde: kombinace srpen a Itálie: přijíždíme na Misurinu. Kilometr před jezerem stojí auta po obou stranách, zácpa, všude lidí jako na koncertu Rolling Stones v devadesátém. Kola na ramena, otočka a mizíme! Cortina dAmpezzo je jedna velká zácpa a už nás trošku tlačí čas, a to chceme ještě stihnout zlatý hřeb, Passo Giau.
To se nám daří: po odbočení v Pocol zastavuji a chystám techniku, abych si cestu natočil. Naštěstí nás dlouho nikdo nedojíždí, a tak vyjíždíme na úplně prázdnou cestu, tempo si určujeme my, zastavujeme, kocháme se a užíváme si výhledy na majestátné Dolomity. Bohužel nás tlačí čas s ubytováním a večeří, nestihneme si tedy udělat procházku, jen krátké dronění pod vrcholem.
Moc se nám líbí spousta odstavných ploch, které se takhle v podvečer začínají plnit obytňáky. Přesně pro tohle bychom sem obytňákem jeli. Kdo ví, třeba příští rok.
Události dalších dnů budou následovat, zatím se podívejte na videa, která budou postupně přibývat:
https://www.youtube.com/channel/UC5gVjF3fCtc15Ie7VOXnavg/videos